Pořád jsem se ještě nedostala do kina na Nový měsíc. Ano, skutečně. Stmívání si pořád tak nějak cením (i když kniha je špatná a film taky žádná sláva, tak přesto...) a na Nový měsíc jsem zvědavá. Navíc jsem zhnusená tak nějak ze všech ohlasů, kteří dokáží pouze slovně zvracet nad tím, jak jsou fanynky Stmívání prostě pitomý. Takže se pořád o této sérii ráda bavím a ráda o ní píšu - naposledy na Centrální mozek lidstva.

Jinak jsem nemocná. Konečně jsem se ovšem dostala z fáze "svíjím se bolestí" do pouhé kýchací fáze. Takže to zřejmě přežiji, ač jsem o tom ty první dny pochybovala. Jsem asi nesmrtelná. Hmm... Upír ale ještě nejsem. A stejně... když upír, tak leda od Kulhánka.

Brygmi se dosmála a jde konečně něco užitečného dělat. Je nejvyšší čas.

Mrzne. Kdyby bylo po mém, tak ležím v posteli, pracuji na notebooku a usrkávám čaj. Ne. Místo toho jsem musela vyběhnout do té zimy a utíkat do školy. Ale dávám tomu tak půl hodiny a vrátím se zpět, radiátory jsou chladné a navíc mám hlad.
Jen jsem si chtěla postěžovat.
A vůbec... Tak.

Mezipatra letos válčí s pohlavím. Tedy lépe řečeno: válčí proti dělení lidí na muže a ženy a poté na „správné může“ a „správné ženy“. Nic není tak jednoduché jak se zdá, a proto Mezipatra brojí proti jednotné kategorizaci.

 Námětem je tedy argentinský film XXY ideální pro zahájení festivalu. Patnáctiletá Alex má (jak se dá odvodit už z názvu) mužské i ženské pohlavní orgány. Samozřejmě, že je celý film tmavý a nízkorozpočtový. Festivalový a intersex.
A to je tak všecho. Je smutné, že kromě této skutečnosti film nic jiného nenabízí. V podstatě celá stopáž je tvořena záběry na vzpurnou Alexinu tvář a útržkovitými rozhovory o tom, že by se její dospívání mělo nějak řešit. Dalo by se namítnout, že děj nemusí být nutně přeplněný akcí a že těžiště příběhu je někde jinde – tedy spíše v zachycení niterných pocitů, v uvažování o lidské sexualitě a také o vztazích mezi přáteli a v rodině.

Jenže těžko se dá XXY chápat jako psychologizující drama, když psychologie postav téměř neexistuje. Dospělé postavy jsou načrtnuty příliš jednoduše a nahodile na to, aby si o nich člověk utvořil nějaký názor. Jejich potomci jsou definováni pouze skrze vlastní pohlaví, nemají žádnou charakteristiku, která by z nich dělala něco víc. Všichni do jednoho pak mluví jen o operacích, želvách, masturbaci, sexu a o pohlaví. Alex je nakonec jen chodící oboupohlavní bytost, pouze zhmotnění slova intersex.
To je nakonec největší problém filmu. Pokud se snaží ukázat, že pohlavní kategorie nejsou důležité a že člověk by se měl odprostit od vnímání lidí dle pohlaví a sexuality... pak naprosto selhává, protože právě s těmito kategoriemi pracuje, a to ještě k tomu na velmi elementární rovině. Navíc sexualita, která se ve filmu řeší, je v prvé řadě mužská. Manželky si maximálně zavzpomínají, na které pláži otěhotněly a kromě Alex se zde nachází jen jedna další nevýrazná „dívčí“ (?) postava

Přímočaré poselství o tom, že nezáleží na tom, co s vámi udělala příroda a že konečná volba je na vás, potom zklamává, je ploché a ničím ve filmu nepodpořené. XXY je vlastně jako novinový titulek, který pouze upozorňuje na jev, jež se občas ve společnosti objeví. Intersex existuje! Ano. A? Tím, jak na tuto skutečnost film upozorňuje, ji film zároveň řadí spíše do skupiny kuriozit.

XXY zároveň nic nenabízí ani po stylové stránce. Nevýrazná kamera, zvuk, nulové herecké výkony. Prostě typický festivalový film, který je daní snad každé filmové přehlídky. Nezbývá než doufat, že se jedná o jediný film z této skupiny, který se účastní Mezipater. Protože to by pak byla ta válka s pohlavím snadno prohraná.

Co se děje okolo mě?

Nic zvláštního. Vlastně všechno pořád při starém. Pořád chodím do školy. Pořád pracuji ve škole. A tak. Letos mám konečně zapsaný tělocvik, ale ani jednou jsem tam ještě nebyla. Prostě... ne. Nedokáži se vzchopit k aktivitě.

V neděli si zajedu na otočku domů. Nebyla jsem tam... měsíc? Netuším.

Taky mám chuť si koupit nějaké zvířátko, ale bojím se, že by u nás na bytě neprošel ani ten křeček. Možná tak rybičky... Ale s těmi se nedá mazlit, dají moc práce a navíc vypadají ošklivě když chcípnou.

Bože, já dneska melu hlouposti. Vůbec mám pocit, že úroveň mého písemného projevu klesá skoro každým dnem. Mám problémy s vyjádřením. A nenávidím to.

1. Nechápu objednávání, placení a vyzvedávání lístků
2. Přišla bych o dvě přednášky, navíc bych byla následující den k ničemu
3. Vůbec se mi nechce

Ha! Tak už vím, koho mi připomíná blonďatý Patrick Wolf! Toto!

A stále jsem ještě nevyřešila, zda na koncert do Vídně (pořád jsou lístky), či ne. A je to už pátého října! Ale tak co. Uvidíme, uvidíme.

A tenhle týden půjdu na tu blond. Odhodlávala jsem se příliš dlouho.

Patrick Wolf v Praze

Edit: A nepůjdu na něj, protože je ve stejnou dobu jednak Brněnská šestnáctka a jednak Cikháj.

Tak jsem to zkusila znovu s L Word. Prvních několik dílů bylo rozpačitých, ale později jsem se docela na něj naladila a začala si ho užívat. Důležité je smířit se s tím, že tohle prostě není Queer as Folk. Oba seriály jsou o něčem jiném, jsou jinak vyprávěny, fungují na odlišných principech. Nutí ke srovnávání jen kvůli tomu, že oba jsou o homosexuálních postavách, které jsou navíc i typově podobné – je zde lamač(ka) srdcí, kamarádský pár, který si spolu něco začne, lesbický pár s rodinnými sklony... Také je divákovým průvodcem nezkušená postava, která do homosexuální komunity teprve pomalu proniká (Jenny – Justin). Tím ale veškerá podobnost končí a posuzovat L Word jen podle toho, že není takový jako QAF by prostě nebylo fér. Je to kvalitní seriál sám o sobě, i když je také v ledasčem problematický.

Nemám nějak náladu na nějaký důkladnější rozbor, tak jenom pár poznámek, které mě vzhledem k seriálu napadají

REKLAMA -- REKLAMA -- REKLAMA

Nechcete někdo roztomilé kotě? Černé nebo mouraté, kocoura nebo kočičku, vybírat můžete z šesti čerstvě narozených roztomilých stvoření. Já vím, že třeba už máte svou kočku (nebo pumu), ale ta čtyřnohá může obohatit život zase jiným způsobem. :) Kdyžtak se ozvěte do komentářů nebo pošlete soukromou zprávu nebo mail.

KONEC REKLAMY - KONEC REKLAMY - KONEC REKLAMY

Už jste viděli tak ošklivý plakát?
Myslím, že na pochod už nepůjdu, přeci jen jsem osoba líná a tyhle hromadné akce mě děsí.
Ani hudebně to není zrovna zajímavé.

Ale ten plakát je vysloveně odporný.

Chtěli jsme s Dominikou jít do kina, ale ve Špalíčku ani Scale nic zajímavého nebylo a Art má dovolenou. Padla volba na Lucernu a na Vévodkyni. Ne, že by mě film nějak lákal, ale člověk nikdy neví. Z výběru to bylo to nejsympatičtější.
 

 

 

Několik dní jsem tedy hlídala psa a nakonec to bylo celkem fajn (i když Mem málem zboural půlku pokoje :). A že si to nevymýšlím, tak tady je důkaz!



Více fotek pak na http://fav07.rajce.idnes.cz/
Škoda, že jsem si zapomněla vzít foťák do Tatenice. Tohle jsou jen fotky z posledního dne. Ale Edík byl i roztomilý.

Nerada píši o  věcech, o kterých píší všichni. Jenže tohle je Harry Potter.

Základní pozice - já a Harry

Pottera jsem začala číst, když mi bylo dvanáct, poslední kniha vyšla, když mi bylo devatenáct, takže jsem vlastně na něm vyrůstala, prožila si s ním pubertu. Tím bylo velmi snadné si ho zamilovat, stejně tak fanfiction, číst je a psát a tak dále, a tak dále. Jenže jak jsem rostla, tak mi postupně docházelo, že je strašná škoda zůstávat jen u jedné knižní série. A proč také ztrácet čas u fanfiction, které jsou z velké většiny opravdu hloupé? Postupně jsem je přestávala číst i psát. Teď už bych se asi neoznačila za fanouška Harryho Pottera. Ale pořád tu je ta nostalgická linie. A ty knihy pro mě byly důležité a za to si jich cením. Dalo mi to skutečně hodně, o tom nepochybuji.

 

A jaký je tedy nový film?

( Minirecenze  )

Spousta lidí jede do Karlových Varů.
Spousta lidí jede na Festival fantazie.
Spousta lidí jede na Rock for People.

Jen Brygmi se potí v Brně. Trochu vám všem závidím a trochu jsem ráda, že zůstanu v bezpečí studovny a bytu. Každopádně si to užijte!

Zhruba dvěma lety jsem byla na Transformers a pamatuji si, jak moc nadšená jsem byla. Tenhle týden jsem byla na Transformers: Pomsta poražených a nadšená rozhodně nejsem. Nebudu psát žádnou recenzi (jen bych opakovala, co už řekli jiní), přesto si ale neodpustím pár věcí. V bodech.

- první díl byl výborně fungující kompaktní celek, druhý díl naopak prostě nedrží pohromadě
- je to strašně strašně moc hloupé
- jsou nastoleny důležité otázky a motivy, aniž by na ně bylo v průběhu filmu odpovězeno
- roboti jsou násilně polidšťováni, zatímco z lidí se stávají ploché figurky
- velmi pubertální humor typu robot se chce pářit s nohou Megan Fox
- no a Megan Fox... v prvním dílu velmi přitažlivá a zároveň sympatická, v pokračování odpudivé umělé cosi, co už nefunguje ani jako ozdoba
- odbytá vysokoškolská linie
- robot, který je otravný skoro jako Jar Jar
- všeho je víc, ale rozhodně to není k dobru
- nevěřila jsem, že by mě mohla nudit scéna, kde se perou obří roboti a přesto... zív
- akce je vůbec strašně zmatená, těch robotů je tam prostě MOC a já se nestíhala orientovat, kdo je na jaké straně a proč a co vlastně ty postavy chtějí a proč to chtějí a proč se ten pere s tím a kde se tam vlastně vůbec vzal
- Egypt?!?
- jak se krucinál v závěrečné scéně vzali rodiče od Sama a krucinál proč tam vůbec museli být?

- na druhou stranu se najde i pár plus: třeba Shia LaBeouf a John Turturro, některé skvělé akční sekvence, zábavné kamerové oblety a trochu méně zábavné zpomalené záběry a taky jedna scéna s jednou slečnou (to byl pro mě snad jediný okamžik s určitým "wow efektem")

Jasně, dá se argumentovat tím, že je to přece "jenom blockbuster" a že teda může kašlat na logiku a jen bavit. Jenže jak se má člověk bavit, když ho každou chvíli zarazí nějaká nedomyšlenost a když se u vtipů cítí trapně?

Dnes se mi zdály sny.

 

První byl romantický. Byla jsem s rodinou někde na dovolené a na ulici zpíval Patrick Wolf. Samozřejmě se do mě zamiloval a posílal mi nějaká hloupá romantická psaníčka.

 

Druhý byl zábavný. Miloš učil u nás na FF předmět o pornografii. Možná to bylo taky trochu prorocké.

 

Třetí byl děsivý. Křičela jsem, rozbíjela věci, hroutila se a nakonec si přiložila nůž na krk. Tohle snad prorocké nebylo.

 

Jinak mám hotové všechny zkoušky (to E z céčkového předmětu mě lehce štve, ale A ze Světové kinematografie naopak těší... ), už zbývá jen napsat práci pro Herní studia (což snad bude radost, už načítám materiály a těším se na samotný proces psaní), na Dějiny gastronomie (ehm) a dodělat ten konspekt k bakalářce. A budu mít splněno 184 kreditů, včetně všech C. Takže bych teoreticky mohla příští semestry chodit jen na povinné předměty (včetně tělocviku, fuj). Jenže to samozřejmě nebudu. Už kvůli nesmírně lákavé Kulturní konvergenci na TIM.

A v létě mě čeká už jen práce, kterou zkombinuji alespoň se čtením knih (válí se mi tady toho strašně moc) a koukáním na filmy. A to je můj celý plán na prázdniny. Brno a tak tři týdny v Tatenici. V Brně bude totiž alespoň Kiki, takže je šance, že se z toho nezblázním (pokud se už tak nestalo). A pak taky... nedávno jsem se přistihla, že když mluvím o Brnu, tak používám slovo „doma“. Což je zvláštní vzhledem k tomu, jak moc mě tohle město a tohle místo bere energii. Ale pokud musí mít každý člověk svoje „doma“, tak to moje je momentálně Brno.

Ale stejně jednou stopnu ten nakláďák a odjedu na Nový Zéland chovat ovce. Ten den je blíž, než kdy jindy byl.

V pondělí mám zkoušku, ze které mám strach. Musím taky odevzdat konspekt bakalářské práce. A co dělám? Učím se? Pracuji? Nikoli. Čtu. Tajemný plamen královny Loany. A mám pocit, že už jsem dlouho nečetla nic tak vynikajícího. Ačkoli je to možná tím, že už jsem dlouho nečetla.

Druhá kapitola se jmenuje Jak šustí listy. Mezi listy knihy v této kapitole byl vložen trojlístek.

Chtěla jsem napsat příspěvěk o Star Treku, ale dnes jsem četla příspěvěk od Henryho Jenkinse a došlo mi, že já stejně nic lepšího nevymyslím. Jsou to j"en" postřehy, ale takové, které by mě vážně nenapadly. Třeba Uhura a její Mary Sue pozice. Anebo věci okolo "sexy Spocka". A tak.

Tak jen odkaz:

http://henryjenkins.org/

Chtěla jsem napsat příspěvek o tom, že nové album IAMX je příšerné a nový Patrick Wolf vynikající.
Pak jsem chtěla napsat taky jeden "friends only" příspěvek.
Chtěla jsem napsat i o tom, že přemýšlím o tom, že bych se změnila v blondýnu.

A místo toho... píšu o tom, jak jsem se zase dnes vytočila. Proč? Protože jsem si vyšla pracovat do školy. Jenže ejhle. Prý jsem studentka a je státní svátek, a proto mě tam nemůžou pustit. WTF? Když už tam ta paní vrátná sedí... A vůbec... Mám hromadu práce, ještě jsem z toho úplně na nervy (ano, pomalu se mi to rozpadá pod rukama) a když si naplánuji klidný pracovní den, tak mi to takhle překazí. Mám chuť se na to vykašlat a opravdu pracovat jen ty čtyři hodiny týdně, co pracovat mám. Místo toho tam jsem, jak jen mám volnou chvilku (a jak je volná studovna, protože za plného provozu se tam vážně nic moc dělat nedá). A do toho se snažím učit do školy (i když na přednášky už z velké části nechodím, prostě nestíhám nebo se mi jen nechce), načítat něco k bakalářce (když jinak stojím na místě), dělat další práci, a tak vůbec. 
A ano, mohu tam jít zítra. Jenže zítra musím psát analýzu do jednoho semináře. A ne, nemohu ji psát dneska, protože ji potřebuji psát v klidu a taky k tomu potřebuji internet. A zde v CPS, prostě nic neudělám. Můžu dělat něco jiného, ale... prostě ale. Nenávidím, když mi nevyjdou věci, které jsem si plánovala. Potřebuji mít vše rozplánované do nejmenších detailů.

Asi si pojedu domů vyprat. Ačkoli je mi jasné, že se opět jen pohádám s rodiči a nebudu se moc dočkat toho až pojedu zpátky do Brna.

Chrm. Stojí to za hovno.