Často si říkám, že je škoda, že je můj livejournal tak strašně nudný. Povzdechy nad školou, nad lidmi, nad věčným nedostatkem peněz... Jsem egoista, který rád píše o sobě, ale už ani mě to nebaví psát, natož aby to někoho bavilo číst. Slibovala jsem text o Berlinale, ale nakonec i to je docela zbytečné, protože to vše mohu říci pár větami (Bylo to super. Viděla jsem zhruba čtyřicet dlouhometrážních filmů, byla na jedné přednášce a jedné tiskovce. Příští rok plánuji jet zase.). Prostě není o čem psát. Tečka. Tohle není Joven y Alocada a můj život není terno s množstvím pikantních scén, které jen čekají na popsání. A nejsem ani tak brilantní jako Tina Fey/Mindy Kaling/Lena Dunham, abych dokázala i obyčejné záležitosti předat vtipně nebo přínosně.

Měla bych psát víc. Obecně. Na livejournal, kde jsem si dříve třídila myšlenky, protože v poslední době jsem všeobecně zmatená a chudáci mí přátelé, kteří to musí poslouchat. Měla bych psát recenze, protože jim zatím „něco“ chybí a já zoufale netuším, co to „něco“ je. Taky nezvládám psát magisterku, pokud na to zrovna nemám náladu, což je dost problém vzhledem k tomu, že chci v září státnicovat. Občas mívám chuť psát zase příběhy, ale nedostává se mi inspirace. Proto otvírám soubory staré už skoro deset let a snažím se je přepsat do přijatelné podoby. Ale výsledná podoba je nakonec mnohem horší, než když to psala patnáctiletá Brygmi. Zapomněla jsem psát? Nebo jsem to nikdy úplně neuměla?
Jsem tvůrčí typ a nemohla bych být šťastná bez tvorby. Ale zároveň jsem ambiciózní a chci, abych všechno co dělám, mělo smysl a aby výsledek byl dobrý. Psaní je moje slabé místo. Píšu ráda a je hrozný vědět, že vás baví něco, v čem upřímně řečeno nejste moc dobří. Nebo takhle: Něco v čem jste průměrní. To je snad ještě horší.

Pointa je (ano, tento příspěvek má pointu!), že budu víc psát. Na livejournal i jinam (DMD se blíží). A prostě jsem najednou měla potřebu to všem sdělit.